Bc. Michaela Sekyrková, Bc. Anna Chmúrová, Bc. Michaela Dvořáková
Křečci se řadí mezi oblíbené domácí mazlíčky zejména díky své povaze a malé velikosti. Tito drobní hlodavci pocházejí především z oblastí Evropy, Asie a Středního východu, kde obývají především stepní, polopouštní až pouštní oblasti. V přírodě se křečci vyznačují přizpůsobivostí na náročné podmínky, kde musí čelit nejen výkyvům teplot, ale i nedostatku potravy a vody. Existuje několik druhů křečků, avšak mezi nejčastěji chované patří křeček zlatý (Mesocricetus auratus), křeček džungarský (Phodopus sungorus), křeček Roborovského (Phodopus roborovskii) a křeček Campbellův (Phodopus campbelli). Každý z těchto druhů má své specifické potřeby, které by měly být zohledněny i v podmínkách chovu, ale obecně lze říci, že všichni křečci jsou aktivní především v noci.
Jedním z klíčových aspektů jejich přirozeného chování je hrabání. Křečci využívají své silné přední končetiny a drápy k vyhrabávání úkrytů a hledání potravy. Hrabání jim poskytuje nejen úkryt před predátory a nepříznivými podmínkami, ale zároveň slouží jako prostředek k uspokojení přirozených behaviorálních potřeb. Navzdory tomu je nedostatečná hloubka podestýlky jedním z nejčastějších problémů v chovu křečků. Nedostatek prostoru a vhodného materiálu pro hrabání může vést k frustraci, rozvoji stereotypního chování a celkovému zhoršení životní pohody zvířete. V chovech je proto klíčové zajistit dostatečnou hloubku podestýlky, která jim umožní projevit své přirozené chování a podpořit jejich psychickou pohodu.
Když se podíváme na ubikaci pro jakýkoliv druh křečka, měl by být z takového materiálu, který se snadno čistí a je dobře větratelný. Se znečištěnou podestýlkou či nevhodně malým prostorem roste riziko dermatitid (McLaughlin & Strunk 2016). Standardně se nedoporučuje plast či dřevo, nebo se křeček těmito materiály dokáže lehko prokousat a utéct (Heatley & Harris 2009). Dno a boky ubikace my měly být hluboké, aby se do nich pohodlně vešla silná vrstva podestýlky, kterou křeček přirozeně vyžaduje. Pokud křečci chovaní v zajetí mají příležitost k hrabání do půdy, budou toto chování vykazovat (Dieterlen 1956). Materiálů, které můžeme pro podestýlku využít je široké množství, ale nejčastěji se setkáváme s nařezaným recyklovaným papírem, stlačenou slámou, hobliny, štěpky z tvrdého dřeva či zpracované kukuřičné klasy (Heatley & Harris 2009, Nagarajan et al. 2021). Avšak křečci mohou preferovat různé druhy materiálu vůči jiným (Lanteigne & Reebs 2006). Křečci s přístupem k podestýlce s větší hloubkou vykazovali minimální kousání prutů klece a zvýšený rozvoj nor než ti křečci, kteří měli přístup k méně hluboké podestýlce (Nagarajan et al. 2021). Toto potvrdila i studie (Hauzenberger et al. 2006), kteří zkoumali vliv hloubky podestýlky na chování křečka zlatého. Zjistili, že při hloubce 80 cm nebylo u křečku pozorováno hlodání drátu a byla zvýšena tvorba nor a její využívání. Mezi další výhody hluboké podestýlky patří zvýšená stavba hnízd a dutin, které křeček využívá pro hnízdo, skladování potravy či pro vyprazdňování (Mulder 2012). Zatímco v České republice nejsou specifické požadavky na vybavení chovů křečků legislativně upraveny, v sousedním Německu jsou tyto standardy stanoveny zákonem. Patří mezi ně nejen minimální rozměry prostoru pro jednoho křečka, ale také doporučená hloubka podestýlky 40–50 cm. Toho lze dosáhnout například díky chovu v akváriích. V České republice je chovateli doporučených 15-20 cm podestýlky, čehož lze – většinou – dosáhnout v klecích pro větší hlodavce, které jsou zde nejoblíbenějším chovným zařízením. V Německu, oproti naší republice, je také častěji kladen důraz na enrichment v podobě různých textur podestýlky, různé kompaktnosti povrchu, a například také zahrabávání potravy do podestýlky, což slouží jako potravní obohacení a podporuje přirozené chování v podobě hrabání.
Buďte první kdo přidá komentář