Krmit, či nekrmit?

Oblíbenou kratochvíli, čí cílevědomou aktivitou podporující stav zvířat je krmení koček na ulici. Ať už se jedná o kočky toulavé, nebo kočky bez pána, i krmení by mělo mít svoje pravidla. Ruka v ruce s krmením by měl jít i rozumně nastavený program udržování jejich populace v rozumném počtu a v dobrém zdravotním stavu.

Která je která

Úvodem je nutno si vysvětlit, do jakých kategorií můžeme kočky na ulici rozdělit.

Kočky toulavé. Mají svého majitele, který je vědomě, či nedbalostně nechat uniknout z místa jejich chovu. Popřípadě mohla kočky vypustit jiná osoba. Majitel k nim má vztah a chce je zpátky nabýt. Aktivně usiluje o jejich nalezení, pokud se do určité doby nevrátí. Tyto kočky by měli být ideálně viditelně označeny tak, aby bylo zjevné, že někomu patří.

Kočky opuštěné. Z okolností je u těchto zvířat jasné, že chovatel učinil kroky k tomu aby se kočky domů vrátit nemohli, tedy vyhnal je. nebo se jich zbavil. Kočce v takovém případě bude znemožněno domů se vrátit. Opuštění kočky je jejím týráním a postihuje se podle zákona na ochranu zvířat. Opuštěním kočky pozbývá chovatel ke kočce vlastnické právo.

Kočky bez pána ferální. Tyto kočky se narodili ve vnějším prostředí. Nejsou to divoká zvířata, protože do přírody se dostali jejich nedávní předci od chovatelů. Jejich populace se ale samovolně bez přispění člověka v prostředí udržuje. Nejsou zvyklé na člověka, jsou tedy plaché a při snaze je odchytnou můžou osobu nepříjemně zranit. Potravu si zajistí sami.

Kočky bez pána synantropní. Zde by se dalo říct, že dochází k retrospektivnímu procesu deferalizace a kočky narozené v přírodě si na člověka opět zvykají. Stávají se více, či méně závislé na přikrmování, či plné krmení člověkem. Nejsou již zcela plaché a při správném přístupu člověka můžu ztratit plachost úplně.

Ze základního rozdělení koček z pohledu jejich vztahu s člověkem lze vypíchnout důležitý fakt a to, že často nelze prakticky rozlišit neoznačenou i nenačipovanou kočku toulavou od kočky synantropní. Přitom toto rozlišení je klíčové pro následný legální přístup pro zacházení se zvířetem.

Jak na krmení

Samotným zákazem krmení se problém nevyřeší, pouze se zvýší utrpení zvířat. Krmení by mělo být regulované, na vyhrazených místech, ideálně organizované krmiči zodpovědnými za krmné místo po dohodě s obcemi a majiteli pozemků tak, aby potravní zdroje byly kontrolované, na místě byl udržován pořádek, zbytky krmení nelákaly hlodavce, místo bylo občasně dezinfikováno a ošetřeno proti parazitům.

Zdravotní rizika

Jakýkoliv s kočkou neznamená nakažení člověka. Stejně tak není každá kočka infekční. Ovšem každý, kdo pracuje se zvířaty by si měl být vědomý rizik nemocí, které od zvířat hrozí. Čím déle, dlouhodoběji se zvířaty pracuji, tím se úměrně zvyšuje riziko onemocnění. Nejrizikovějšími osobami pro možný přenos onemocnění jsou vždy profesionálové. Z nemocí společných pro člověka a kočku by šlo taxativně vyjmenovat Toxoplasmu gondii, Bartonellu hensalae, Toxocaru cati, Microsporum canis, či Chlamydophila felis. Všechny tyto nemoci ovšem předpokládají buď přímý, nebo blízký nepřímý kontakt člověka s kočkou, či jejími čerstvými sekrety a exkrety.

Zvyšuje krmení populaci, nebo ji reguluje?

Na tuto otázku je těžké jednoznačně odpovědět. Setkávají se zde totiž dva názorové proudy na věc.

První teorie říká, že krmením v místě vzniká silná zdravá populace. Ta si udržuje svůj areál a při nasycení populace další již nepřibývá (na místo se nestahují další kočky). Zde je na krmičích, aby nerozšiřovali krmná místa a nezasáhli tak negativně do vzniklého rovnvážného stavu. Kočky je nutno i kastrovat, aby ke zvětšování populace nedocházelo uvnitř.

Druhý názorový proud tvrdí, že bude kontinuálně docházet ke zvětšování populace i při běžícím kastračním programu, protože nové kočky budou přicházet za lehkým zdrojem potravy. Pokud se pak přísun krmení nezvětší, budou naopak ve špatném výživném a zdravotním stavu a budou rizikem pro svoje okolí.

Odborná literatura není v otázce dopadů přikrmování volně žijících koček jednotná. Jedna skupina autorů poukazuje na to, že při dlouhodobě fungující kolonii může vzniknout relativně stabilní populační struktura, zejména pokud jsou kočky kastrovány a obsazují svá teritoria. Tento pohled ilustruje studie Tennentové a Downsové publikovaná v časopise African Zoology. Autoři sledovali populaci volně žijících koček v městské rezervaci na kampusu University of KwaZulu-Natal v Jihoafrické republice, kde byly kočky pravidelně přikrmovány. V rámci výzkumu provedli populační sčítání a mapovali domovské okrsky jednotlivých zvířat. Zjistili, že kolonie vykazovala poměrně stabilní prostorové uspořádání a výraznou vazbu koček na konkrétní území, což podporuje představu, že při zachování stávajícího rozsahu krmení a kontrole reprodukce nemusí docházet k neomezenému růstu populace. Článek byl publikován v časopise African Zoology: African Zoology – Abundance and home ranges of feral cats in an urban conservancy where there is supplemental feeding.

Podobné závěry jako Tennentová a Downsová uvádí také Nutterová (2005), která v rámci dlouhodobého sledování několika TNR kolonií zjistila, že při vysokém podílu kastrovaných jedinců se populace stabilizovala a nevykazovala výrazný příliv nových koček z okolí. Rovněž Foley a kol. (2005) upozorňují, že přítomnost kastrovaných rezidentních koček může působit jako bariéra proti osidlování lokality dalšími reprodukčně aktivními jedinci, což podporuje teorii, že organizované krmení spojené s kastračním programem nemusí vést k nekontrolovanému růstu populace.

Druhý názorový proud upozorňuje, že přikrmování může zvyšovat atraktivitu lokality pro další kočky a podporovat vyšší populační hustotu. Často citovanou prací je studie Hwanga a kolegů publikovaná v časopise PeerJ. Výzkumníci zkoumali šest městských částí Soulu, kde porovnávali intenzitu přikrmování, hustotu populace toulavých koček a výskyt infekčních onemocnění. Hustotu populace odhadovali metodou opakovaných pozorování a odchytu–zpětného odchytu, přičemž analyzovali také vzorky krve více než tří set koček. Autoři vycházejí z rozsáhlé předchozí literatury, podle níž může doplňkové krmení zvyšovat přežívání zvířat, reprodukční úspěšnost i hustotu populací. Současně upozorňují, že soustředění většího počtu jedinců kolem zdroje potravy může usnadňovat šíření některých infekčních chorob. Studie tak představuje jeden z hlavních vědeckých argumentů pro opatrný přístup k nekontrolovanému přikrmování kolonií. Článek byl publikován v časopise PeerJ: PeerJ – Disentangling the link between supplemental feeding, population density, and the prevalence of pathogens in urban stray cats.

Současný stav poznání proto spíše naznačuje, že samotné přikrmování nelze hodnotit izolovaně. Výsledný efekt závisí na řadě dalších faktorů, zejména na míře kastrací, migraci koček mezi lokalitami, dostupnosti jiných zdrojů potravy a způsobu organizace krmných míst. Právě proto se v odborné literatuře setkáváme s rozdílnými závěry, které mohou být správné za odlišných podmínek.

Z preventivních opatření má ze zákona obec právo provádět podporu činnosti k uskutečnění regulace populace omezováním nekontrolovaných zdrojů potravy. To v praxi znamená i vydávání obecně závazných vyhlášek zapovězujících občanům krmení koček na ulici.

Ať už tak či onak, problematika přikrmování kočičí populace není nijak jednoduchá. Každý vklad člověka do populace může rozkolísat jemnou rovnováhu stavu. Přikrmování koček není ani dobré, ani špatné, má se k němu ale přistupovat s rozmyslem a koordinovaně. Ideálně je nutné jej propojit s kastračním programem, s nutností koordinace občanů, obcí a občanských spolků, situaci trvale monitorovat a jemně upravovat nastavený stav.