Bc. Anna Jaroměřská, Bc. Tereza Juračková, Bc. Jindřich Pavlas
Želvy jsou obzvláště začínajícími chovateli velmi oblíbené, protože jsou vnímány jako nenároční mazlíčci, kteří nepotřebují speciální péči, dají se krmit zeleninou a ovocem a pro malé děti nejsou nebezpečné. Mezi nejčastěji chované druhy suchozemských želv patří želva zelenavá, žlutohnědá a stepní. Na burzách, ve zverimexu nebo přímo od soukromých chovatelů (kterých je v České republice spoustu) se dají lehce sehnat za pár set korun, v závislosti na druhu.
Co si ale lidé pořizující si želvu zpočátku neuvědomí je, že želvy jsou dlouhověké. Suchozemské želvy rodu Testudo, na které se v tomto článku podíváme, se dožívají až 80 let, želva zelenavá se v přírodě může dožít i 100 let. Želvy také mají, jako většina plazů, poměrně omezené zvukové projevy. A zejména nezkušenými chovateli je tedy velmi těžké posoudit jejich zdravotní stav, určitou dobu trvá, než se nevhodné chovatelské podmínky projeví. Častokrát to může mít tak fatální důsledky, že je lze za nějaký čas najít i na želvím krunýři. Ten je pro želvy tak signifikantním symbolem, že mu byly přisuzovány různé léčitelské schopnosti a želvy jsou pro svůj krunýř dodnes loveny.
Nejen každý druh želvy ale i každá jedna jediná želva má originálně utvářený krunýř. Ať už se jedná o barvu, vzor nebo tvar. Zdravý krunýř je klenutý a robustní, pevný a neměly by na něm být praskliny nebo známky poškrábání či poškození. Krunýř je rostoucí tkáň, ale různé změny na krunýři, týkající se tvaru a stavby nejsou vratné procesy. Jak krunýř roste se želvou, tak negativní vlivy jako je nevhodná strava nebo onemocnění, mohou při růstu na krunýři způsobit morfologické změny a deformace, takže ho lze do jisté míry vnímat jako určitý ukazatel kvality želvího života.
Co je co
Nejdříve si trochu nastíníme stavbu krunýře. Hřbetní část se nazývá karapax a břišní část plastron. Obecně krunýř sestává ze dvou vrstev, a to z kostěné části a rohovinových štítků. Vnitřní kostěná vrstva obklopuje a chrání tělo i životně důležité orgány. Tvoří ji až 50 kostí které jsou vzájemně propojeny a pevně se napojují na kostru zejména v oblasti obratlů a žeber. Na těchto kostech se nachází vrstva keratinu uspořádaná do určitého vzoru, a jednotlivé segmenty se nazývají štítky. Ty jsou rodově i druhově specifické. Tato svrchní vrstva krunýře obsahuje i cévy a nervová zakončení a rohovina zde se může i nevhodnými podmínkami vysušovat. Při narození mají želvy krunýř zkrabatělý, měkký a pružný a až po prvním roce života zcela ztvrdne. Z těchto důvodů je nutno krunýř vnímat jako živou, stále rostoucí tkáň. Znamená to tedy, že želvy mají v krunýři cit a zranění na povrchu krunýře jsou velmi bolestivá a mohou dokonce i krvácet. Zranění jako odřeniny nebo praskliny je většinou potřeba řešit s veterinárním lékařem a není radno je podceňovat.
Vady krunýře
Pyramidování krunýře
Tento jev se objevuje u mnoha druhů chovaných želv. Zajímavostí je, že ve volné přírodě, kde želvy žijí v nejpřirozenějších podmínkách se tento problém nevyskytuje téměř vůbec. Jak to tedy vlastně vypadá? Jedná se o abnormální růst štítků na karapaxu, který může i nemusí být spojen s abnormální strukturou kostí pod nimi. Štítky mohou být deformované a vytváří jakési kuželovitě vyvýšené hrby připomínající pyramidy, odtud také název pochází. Někteří si možná říkají, proč by měly být pyramidy na krunýři takový problém, vždyť jde jen o kosmetickou záležitost? Ale není tomu tak. Tato deformace neovlivňuje pouze vzhled, ale i zdraví želvy. Může ohrožovat související neurologické, svalové a kosterní struktury, a dokonce i vnitřní orgány. Pokud se jedná o silné deformace, mohou želvu omezovat v pohybu, a tím i znemožnit schopnost schovat se do krunýře.
Příčina pyramidování stále není úplně objasněna a existují různé hypotézy, proč se tento problém může objevovat. Je to nevhodnou vlhkostí, teplotou, stravou příliš bohatou na bílkoviny a energii? Vědci nad tímto bádají neustále, každopádně ideálními podmínkami prostředí a vhodnou stravou můžeme pyramidování předcházet již od útlého věku želvy.
Metabolické onemocnění kostí
Jedná se o velmi rozšířenou příčinu utrpení a také úhynu plazů chovaných v zajetí. Metabolické onemocnění kostí je vcelku široký pojem a u želvích chovanců se často objevuje ve formě nutriční sekundární hyperparatyreózy projevující se hlavně měknutím krunýře. To se objevuje u želv krmených stravou chudou na vápník (mezi tento typ potravy patří například velmi oblíbená okurka a salát). Pokud k tomu přidáme ještě chov v prostředí s nedostatkem ultrafialového záření, problém je na světě. Ultrafialové záření je totiž hlavním zdrojem vitamínu D, který napomáhá vápník vstřebávat. Pokud tedy želvě nezajistíme tyto potřebné látky, může onemocnění vést až k vyklenutí končetin a jejich deformaci, slabosti, neschopnosti želvy udržet krunýř nad zemí, zlomeninám, záchvatům, a nakonec k úhynu.
Bakteriální onemocnění
Bakteriální onemocnění mohou být způsobena různými původci a pokud se projeví, želví krunýř nás upozorní. U želv je jedním tímto onemocněním například septikemická kožní vředová choroba. Projevuje se výskytem lézí na krunýři. Ty se zpočátku mohou zdát jako drobné ranky, ale často jsou pouze náznakem hlubšího problému. A to doslova. Hluboké léze totiž mohou poškozovat celý krunýř, pronikat až do kostí, a následně tvořit abscesy ve vnitřních orgánech. Tento typ dermatitidy je často indikátorem nevhodného chovu a oslabení imunity. Příčinou vzniku mohou být nevhodné chovné podmínky jako nadměrná vlhkost substrátu, příliš znečištěný substrát výkaly a močí nebo přítomnost plísní. Pokud se nám tedy želva nějak poraní na krunýři, ihned vzniká riziko výskytu této choroby. Proto bychom měli hledět na čistotu ubikací a zejména dávat pozor, co nám želva krunýřem říká.
Jak onemocněním a deformacím krunýře předcházet
Správné chovné podmínky pro želvy mohou být často velmi podobné, ale někdy se mohou naopak velmi lišit v závislosti na tom, o jaký druh želvy se jedná. Chovatelské podmínky jsou různé, a to například podle přirozeného výskytu, způsobu života, přijímané potravy či sezónnosti během roku.
Výživa želv
Jedním z nejdůležitějších aspektů pro správný chov je pravidelné a rozmanité krmení, které by mělo vyhovovat chovanému druhu. Pro porovnání si nejdříve ukážeme zásadní rozdíl ve stravě vodních a suchozemských želv. Většina běžně chovaných vodních želv je všežravá (omnivorní), přičemž mláďata jsou spíše masožravá a s věkem se u nich zvyšuje podíl rostlinné stravy. Živočišná složka zahrnuje celé ryby, a to včetně kostí a vnitřností pro zajištění vápníku, granule pro vodní želvy, vodní bezobratlí (gammarus, krevety, krill, šneci s ulitou) a hmyz (cvrčci, mouční červy, žížaly). Rostlinná složka by u dospělých všežravých vodních želv měla tvořit až 40 %, u býložravých druhů většinu přijímané potravy. Upřednostnění vodních rostlin podporuje přirozené chování a trávení. Běžnějším dostupným krmením je pampeliška, jitrocel, římský salát, čínské zelí, rebarbora nebo špenát. Naopak je třeba vyhýbat se ovoci a zelenině, které mohou způsobit zažívací potíže, nebo je alespoň omezit na minimum.
Strava suchozemských želv, zejména běžně chovaných středomořských druhů, by měla být vysoce vláknitá, chudá na bílkoviny a tuky. Nejlepší možností je podávání sezónního krmiva, které je nejen přirozené, ale i bohaté na vlákninu a často obsahuje vhodný poměr vápníku a fosforu, jako je např. pampeliška (listy a květy), dále jitrocel, jetel, řebříček, vojtěška, čekanka, bodláky či kopřiva. Sezónní krmení má pro želvy optimální nutriční poměr, přirozenou pestrost vitamínů a minerálů a vysoký obsah vlákniny, mimo jiné se dá sběrem sezónní stravy finančně ušetřit. Mimo sezónu je vhodná rukola, polníček, čínské zelí, salátová čekanka, kadeřavá kapusta, nať z mrkve a seno (vhodné pro větší druhy a pro zvýšení vlákniny v dietě). V omezeném množství slouží jako doplněk stravy strouhaná mrkev, dýně, brokolice, řepa, rajčata (ale pouze v omezeném množství, protože vážou vápník), ovoce by mělo být podáváno jen výjimečně a v malém množství (vysoký obsah cukrů může vést k obezitě). Absolutně nevhodnou potravou jsou živočišné bílkoviny (maso, vejce, tvaroh…), pečivo, piškoty, zbytky z kuchyně nebo toxické rostliny.
Při podávání potravy se ale naopak musíme vyvarovat překrmování přecházející v obezitu. Obezita obzvláště u mladých zvířat zapříčiňuje zrychlený růst a tím dochází k deformaci krunýře, který nestačí dorůstat s nabývajícím tělem.
V krmné dávce by samozřejmě neměly chybět doplňkové vitamínové směsi, které poskytují všechny, v potravě chybějící látky. Při správném, podle výrobce určeném dávkování, by nemělo dojít k nedostatku (hypovitaminóza) ani k předávkování (hypervitaminóza) vitamíny. Spolu s vitamíny nesmí v krmné dávce chybět také vápník s fosforem, a to ve správném poměru 3:1 (Ca:P).
Podmínky chovu
V chovu želv rozhodně nesmí chybět dostatečně intenzivní forma UV záření (simulované sluneční záření), bez kterého by se želvám, stejně jako ostatním denním plazům, z vitamínu D nesyntetizoval vitamín D3. Ten hraje významnou roli ve vstřebávání, uchovávání a využití vápníku v kostech, kůži a dalších orgánech těla. Při jeho nedostatku dochází nejen k deformacím kostí (křivice). UV svítidla ztrácejí, v závislosti na kvalitě, intenzitu záření a je proto třeba jej pravidelně kontrolovat, měřit a obměňovat. Při umístění želv do venkovního výběhu není potřeba přidávat UV zdroj, postačí sluneční záření, které je nenahraditelné.
Dalším důležitým aspektem v chovu želv je udržování hygieny. Denně čerstvá a čistá voda spolu s čerstvou potravou by měla být samozřejmostí. Důležitým hygienickým opatřením je také celková údržba chovného zařízení včetně pravidelného čištění a výměny substrátu. Předejde se tak hnilobám a plísním ze zbytků potravy a výkalů v substrátu, které by se mohly přenést na krunýř a další části těla želvy.
Chovné zařízení by mělo být zabezpečeno proti poranění. Ačkoliv se želvy nejeví jako moc aktivní zvířata, mohou si způsobit odřeniny například o ostré hrany kamenů nebo poškozené části ubikace. Neumožněním želvám vystoupat na vyšší místa se dá předejít narušení nebo dokonce prasknutí krunýře pádem. Zamezení kontaktu s většími zvířaty ochrání želvu před možným poraněním po pokousání a následnými zdravotními problémy.
Pokud se i přes všechny opatření projeví u želvy nějaká deformace krunýře anebo jiné příznaky nemoci, doporučuje se co nejdříve navštívit veterináře a předejít tak zhoršení stavu.
Zdroje:
Chinnadurai SK. DeVoe, RS. 2009. Selected Infectious Diseases of Reptiles. Veterinary Clinics of North America: Exotic Animal Practice 12:583–596.
Maas AK. 2013. Vesicular, Ulcerative, and Necrotic Dermatitis of Reptiles. Veterinary Clinics of North America: Exotic Animal Practice 16:737–755.
Holliday S. 2014. The importance of correct nutrition and husbandry in Hermann’s tortoises. Veterinary Nursing Journal 29:237–240.
Ranjan K, Tiwari R, Rajeev KA, Pramod K, Brajesh S, Saha SK. 2018. Metabolic Bone Diseases of Captive Mammal, Reptile and Birds. Approaches in Poultry, Dairy & Veterinary Sciences 3:1-5.
Etemadi S. Hashemi-Asl SM. Rakhshanpour A. 2023. Clinical and Radiological Report of a Soft Shell in a Tortoise (Testudo graeca). Iranian Journal of Veterinary Surgery 18:161-164.
Heinrich ML. Heinrich KK. 2016. Effect of Supplemental Heat in Captive African Leopard Tortoises (Stigmochelys pardalis) and Spurred Tortoises (CENTROCHELYS sulcata) on Growth Rate and Carapacial Scute Pyramiding. Journal of Exotic Pet Medicine 25:18–25.
Marschang RE. 2015. GREEK TORTOISES – TESTUDOS DON’T NEED TO BE ALL GREEK TO YOU!. CABI Digital Library, Wallingford UK.
Lemell P. Natchev N. Beisser CJ. Heiss E. 2019. Feeding in Turtles: Understanding Terrestrial and Aquatic Feeding in a Diverse but Monophyletic Group. In Bels V. Whishaw I. editors. Feeding in Vertebrates. Fascinating Life Sciences. Springer, Cham. 611–642
Wyneken J. Godfrey MH. Bels V. (Eds.). 2007. Biology of Turtles: From Structures to Strategies of Life (1st ed.). CRC Press.
Eatwell K. 2010. Calcium and phosphorus values and their derivatives in captive tortoises (Testudo species). JSAP, Journal of small animal practice 51:472-475.
Selleri P. Di Girolamo N. 2012. Plasma 25-hydroxyvitamin D3 concentrations in Hermann’s tortoises (Testudo hermanni) exposed to natural sunlight and two artificial ultraviolet radiation sources. American Journal of Veterinary Research 73:1781-1786.
Fritz C. Pfau B. 2002. Care and Breeding of the Afghan or Steppe tortoise, Testudo horsfieldii. J DGht Shildkroten Radiata 11(4), 21.
Rawski M. Mans Ch. Kierończyk B. Józefiak D. 2017. Freshwater turtle nutrition – Areview of scientific and practical knowledge. Annals of Animal Science 18(1).
Nijboer J. 2025. Nutrition in Tortoises. Department of Veterinary Clinical Sciences, College of Veterinary Medicine, Oklahoma State University
Buďte první kdo přidá komentář